Ahoj všem!
vítám vás u prvního rozhovoru, které jsem se rozhodla na blogu pravidelně publikovat. Přeci jen číst pořád jen o mně je nuda a navíc já celý svět objet sama nezvládnu!:-) Mým cílem je ukázat Vám, že možností kolem nás je spousta a kdo chce cestovat, tak si většinou tu cestičku najde. Rozhovory budou jak z pracovních tak studijních či úplně soukromých pobytů. Od slečen, které mají pobyty za sebou čerstvě i od těch, kteří to hodnotí již s několikaletým odstupem. V zásobě jsou země exotické i sousedské a já doufám, že se Vám tato pravidelná rubrika bude líbit.
vítám vás u prvního rozhovoru, které jsem se rozhodla na blogu pravidelně publikovat. Přeci jen číst pořád jen o mně je nuda a navíc já celý svět objet sama nezvládnu!:-) Mým cílem je ukázat Vám, že možností kolem nás je spousta a kdo chce cestovat, tak si většinou tu cestičku najde. Rozhovory budou jak z pracovních tak studijních či úplně soukromých pobytů. Od slečen, které mají pobyty za sebou čerstvě i od těch, kteří to hodnotí již s několikaletým odstupem. V zásobě jsou země exotické i sousedské a já doufám, že se Vám tato pravidelná rubrika bude líbit.
Dnes Vám přináším rozhovor s Veronikou, studentkou Mendelovy Univerzity v Brně, která měla možnost strávit měsíc na stáži v africké Ghaně. O rozvojových zemích se Verča učí ve škole, zde měla možnost vše vidět na vlastní oči a přiložit ruku k dílu. Jak to dopadlo? To se dozvíte v dnešním rozhovoru! Jedná se o přepis našeho povídání nad šálkem kávy, proto za veškeré pravopisné chyby případně peskujte mě:-) Pokud chcete od Verči víc, můžete ji sledovat na instagramu zde.
NP Mole - moje nejoblíbenější místo. Zažila jsem slony ve volné přírodě. Tahle fotka byla před odjezdem, kdy jsem pozorovala sloní rodinku při koupačce. |
Jak
ses dostala k možnosti vyjet skrz školu do zahraničí?
Studuji mezinárodní teritoriální
studia na MENDELU v Brně a naše fakulta nabízí možnost vyjet do některých
rozvojových zemí skrz stáže ve spolupráci s partnerskými univerzitami. Jedna
je právě přímo v Ghaně. Dá se ale vyjet i do Peru, Chille, JAR nebo třeba
Thajska, Nikaraguy a Zambie.
A
ty sis vybrala Ghanu. Jaký je vlastně účel této stáže?
Musela jsem vymyslet nějaký
projekt, který by měl směřovat k rozvoji dané země. Říkala jsem si, proč
tu možnost v rámci studia nevyužít. Máme možnost i Erasmu, ale když budu
chtít do Polska, Estonska atd., tak se tam podívám sama. Mít příležitost
procestovat Ghanu nebo JAR a podobné země, to se mi asi jen tak nenaskytne.
Je
to tedy zaměřeno na studium nebo na praxi?
Je to studijní stáž, ale člověk
pracuje na tom projektu. V rámci výběrového řízení člověk navrhne projekt,
na kterém by chtěl v dané zemi dělat. Potom předstoupíš před komisi a anglicky
jim vysvětlíš co a proč tam máš v plánu dělat. Celkem se nás hlásilo asi
90 a největší zájem byl o Chile a Peru. Do Ghany nás nakonec odjelo 9.
Jak
dlouho ten celý proces trval, bylo to časově náročné?
Bylo to poměrně časově náročné,
protože celý zimní semestr jsme měli blokovou výuku věnovanou právě přípravě na
tuto stáž. Každý pátek od rána do večera nám představovali země, ekonomickou
stránku toho projektu, jak ho statisticky zpracovat atd. Musela být 100% docházka a následovalo
výběrové řízení někdy ke konci listopadu. Ghana probíhala jako první, takže
potom v únoru jsem jela.
Bylo
těžké tu stáž získat? Bála ses výběrového řízení?
Já jsem si celkem věřila a
snažila jsem se myslet pozitivně. Ještě neproběhlo ani výběrové řízení a já
jsem už měla půlku očkování za sebou. Šla jsem tomu prostě naprotiJ
Co
všechno bylo potřeba před odletem zařídit?
Vlastně hlavně vízum a očkování,
protože letenku a ubytování zařizovala škola. Očkování bylo poměrně náročné. Do
Ghany tě nepustí bez očkování na žlutou zimnici, potom jsem měla tyfus, žloutenky a meningokoka.
Celkem to stálo kolem 8000 Kč.
Když
se řekne Ghana, spoustě lidí se určitě vybaví, že to může být potenciálně
nebezpečné. Bála ses?
Dobrá otázka. Po pravdě tě na to
nikdo moc nepřipraví. Koukneš se na spoustu dokumentů, načteš si, podíváš se na
Krvavý diamant a Kapitána Phillipse, ale nic tě nepřipraví na to, jak to tam
bude vypadat. Už u očkování mi paní doktorka doporučila antimalarika a
popisovala typ komára, který tam žije a přenáší nevyléčitelnou malárii, která se neusazuje v krvi, ale na
orgánech a pak se spouští stresem. Psychicky to bylo náročné. Už na letišti
v Amsterdamu, odkud jsme letěli do Ghany, jsme si všimli, že jsme jako
bílí v menšině a všichni na nás zírali. Ta mentalita tam je uplně jiná, to
byl největší šok.
Měli
jste s sebou někoho místního?
Ano, vedoucí mého ústavu ve škole
je z Ghany a jel s námi – Samuel. Kdybychom ho tam neměli, okradou
nás pravděpodobně hned na letištiJ Když jsme přistáli a vyjeli ven před
letiště, unavení po 9 hodinách v letadle, hned k nám přiskočili
místní, „Vítejte v Ghaně!“ a začali
nám brát vozíky se zavazadly a nebrali ne jako odpověď. Až Samuel přiskočil a
řekl jim že ne a nechali nás být. Říkali si ale důrazně o peníze....vlastně za
nic.
Všimla
sis hned ze začátku ještě nějakých jiných rozdílů nebo odlišností?
Afrika je Afrika, člověk rychle zjistí,
že čas je tam jen neurčitý pojem. Nějaké předpisy, pravidla, zákony, to je tam
k smíchu.
Jak
to probíhalo po příletu?
My jsme tam měli celý ten měsíc
určitý program. První tři dny byly na aklimatizaci. Sešli jsme se s českým
konzulem v Ghaně na ambasádě, potom jsme si šli nakoupit, obstarat
simkarty, internet atd. Pak začal program, který odpovídal těm našim projektům.
Spolužačka měla třeba projekt na téma porodnictví – midwives, tak se jelo do
vesnice pro interview.
Česká Ambasáda v Ghaně. Oficiální foto naší skupinky s panem konzulem po prvním meetingu |
Naše skupinka |
Jaký
projekt sis vybrala ty?
Abych řekla pravdu, tak když jsme
tam jeli, byli jsme všichni přesvědčení, že za to pomalu dostaneme Nobelovku.
Že to tam spasíme a ohromně jim pomůžeme. Po 14 dnech jsme všichni dostali
jakousi „facku“. Můj projekt byl
zaměřen na drogy. Návrh přenosné sanitky pro drogově závislé. Poskytovala by
základní ošetření, výměnu stříkaček, když už to dělají, ať to dělají – samozřejmě v uvozovkách – bezpečně.
Funguje to například u Lékařů bez hranic, kteří těmito přenosnými jednotkami
disponují. Rychle jsem ale zjistila, že se se mnou na toto téma nechce vůbec
nikdo bavit, téma drog je úplné tabu, přestože je Ghana jakési přístaviště drog
mezi Latinskou Amerikou a Evropou. Byla jsem dost zoufalá, protože jsem vlastně
byla bez projektu.
Chápu,
že to člověka velmi zklame. Co teď, když se projekt začal bortit?
Jeden den jsme jeli do Národního parku Mole a byly tam všude velké hromady pomerančů, normálně na zemi,
zahozené. Tak jsem se ptala Sama, co tam ty pomeranče dělají? A on mi řekl, že
to jsou zbylé pomeranče, co prodejci neudají na trhu a tak je prostě vyhodí.
Skákali tam všude po tom opice, plesnivělo to na slunku, úplně zbytečně. Co 10
metrů, to 2 metry vysoká hromada pomerančů. Tak mě napadlo vzít ty pomeranče a
udělat z nich nějaký produkt s přidanou hodnotu. A co nejjednoduššího se
z těch pomerančů dá udělat? Fresh. Zaměřila jsem se na oblasti, kde se ty
pomeranče nejvíc produkují, zkontaktovala jsem Ghana School Feeding Program
s tím, že se vybere nějaká škola pro chudé děti, kde je aktuální problém
podvýživa a budou se tam pro děti dělat džusy.
A
co na to Ghaňané?
Oni byli samozřejmě šťastní, to
je ta mentalita Afričanů. Oni to sami neudělají, nenapadne je to, musí přijít
někdo bílej, kdo jim to udělá, proto to tam vypadá, jak to vypadá. Oni jsou
zvyklí, že jim vždycky někdo pomůže a vždycky to za ně někdo udělá. Když jsme
se jich třeba ptali, proč z toho manga neudělají chutney nebo mangovicu
nebo džem, tak oni: „A to byste jako
mohli? A mohli byste nám říct do rádia, jaké produkty by se z toho teda
daly udělat?“ Zvláštní.
Byly
ty projekty nastaveny tak, aby se to během toho měsíce zrealizovalo, nebo to
pak pokračuje nějak na dálku?
Je to otevřené. Ty tam reálně
jedeš na sběr informací a dat v terénu. Ale například jeden můj spolužák
měl projekt na osvětlení pomocí solárního panelu – PET flašky s vodou a
rovnou to tam zrealizoval. Teď spolupracuje s United Nations a je zpět v Ghaně.
Přes ně pracuje právě na distribuci toho svého osvětlení. Já jsem se bohužel se
svým projektem daleko nedostala, protože jsem to šila horkou jehlou na místě,
jak jsem popisovala výše.
Byli
jste všichni studenti pospolu, nebo jste se pohybovali i po vlastní ose?
Vždycky spolu. Pokud někdo
potřeboval jet na rajčatovou farmu, celá skupinka se sbalila a jela na
rajčatovou farmu. Když někdo potřeboval do vesnice, kde není světlo, jeli jsme
všichni do vesnice, kde není světloJ
Měli
jste kontakt i s místními?
Prakticky denně. Zažili jsme i
běžný život v Accře, v hlavním městě, ale cestovali jsem celý měsíc,
což bylo úžasné. Díky Samuelovi jsme měli možnost poznat věci, které bychom
jinak neviděli. Ten program byl celkově přizpůsoben tak, abychom tu Ghanu
poznali. Bydleli jsem i u něj doma, ve vesnici, kde malé děti nikdy neviděly bílého
člověka. Měla jsem pocit, že tam možná straší děti bělochy, tak jak u nás straší
polednicí. Když nás ty děti viděly, začaly hystericky brečet a schovávaly seJ Větší děti nám pak třeba sahaly
do vlasů, protože máme jinou strukturu, nebo mě štíply, jestli se jim nezdám
nebo jestli mám stejný práh bolesti jako oni. Ty děti byly úžasné. Oni třeba
vůbec nečekaly, že je bereme úplně stejně, jako sobě rovné. Obejmula jsem tam
jednu holku a ona se z toho rozbrečela, že se k ní chováme hezky. To
byl velmi silný moment. Člověk si tak uvědomuje i odvrácenou stranu toho
života.....jednou jsme se rozplývali nad malým, roztomilým chlapečkem a přiběhl
za námi jeho otec, ať si ho vezmeme a odvezeme s sebou do Evropy. To se
nám stalo celkem dvakrát, že nám někdo chtěl „dát“ dítě. To jsem pak i brečela,
protože člověk si uvědomí, že jim nemůžeš pomoct.
Dopis od rodiče, který se nám snažil prodat svoji dceru do Evropy. Tohle není ne moc šťastný zážitek a lámalo mi srdce pomyšlení, že vlastní rodič je schopný se tak chladně vzdát vlastní dcery |
Škola na vesnici |
Je
něco, co tě naopak příjemně překvapilo?
Je toho spousta, je tam hodně
lidí, co by se pro tebe rozkrájeli, jsou ohromně srdeční. Jednou jsem si šla ve
vesnici zatelefonovat, udělala jsem pár kroků, otočila se a za mnou jde půlka
vesnice, následovali mě, to bylo roztomiléJ Ptala jsem se třeba na kolo a do
půl hodiny jsem měla před barákem přistavěné kolo, jsou opravdu velmi srdeční.
Ale ano, často tě vidí jako bílého bohatého Evropana.
Když
teď trošku odbočím, já ráda to jídloJ
Měli jste možnost ochutnat místní kuchyni?
Denně, museli jsme. Bydleli jsem sice ve 3
hvězdičkovém hotelu, ale odpovídalo to jako tak mínus jedna u násJ Snídaně byly kontinentální, což
v reálu vypadalo tak, že jsem měsíc snídala vajíčka s toustem. Jejich
kuchyně je hodně pikantní a vzhledem k tomu, že je to přímořský stát, tak
jedí hodně ryby. Já moc nemusím ryby a pálivé jídlo, ale zvykla jsem si!:-)
Kuchyně je barevná a pestrá. Jedí hodně plantány, což jsou takové speciální,
velké, ne tolik sladké banány, které se různě smaží, dělají se z toho
lupínky a podobně. Pak jí hodně tilápie a nebo klasicky kuře. Já jsem jedla
nejčastěji kuře s rýží. Mají rýži klasickou nebo různě kořeněnou či fried
rice. Pak mi moc chutnala arašídová polévka s rýžovými kuličkami. Po jídle
se mi celkem stýská.
Red Red ( vařené pikantní fazole v rajčatovém protlaku - ten je velmi rozšířený v Ghanské kuchyni), tilapia a smažený plantain |
Omlouvám se, fotky nejsou moc profi a vábné, ale v reálnu to taky nevypadalo moc pěkně Tohle je kozí maso na špejlce grilované s brutálně pálivým kořením |
Jak
tam třeba funguje přesouvání se, funguje tam veřejná doprava?
My jsme měli vlastní auto a pak
jsme si brali taxíky. Autobusy tam jsou, ale fungují tak všelijak, prostě
stojíš u silnice a někdo to někdy nabere a někam tě dopraví.
Jak
je na tom Ghana cenově? Je to podobné jak u nás?
Řekla bych, že je to stejné jako
u nás. Co je výrazně levnější, tak cigarety a alkohol. Krabička Marlborek vyšla
na 20 Kč, takže si někteří vezli domů suvenýryJ Pak je velmi levné jídlo na
trzích, ale v restauracích je to jako u nás. Drahé je jídlo
v supermarketech, protože to už si nemůže dovolit každý. Měli jsem
situaci, kdy kamarádka měla velkou chuť na papriku tak si jednu koupila a
zaplatila 150 Kč.
Jednou jsme si koupili těstoviny
s klasickou ala Panzani omáčkou a šli si to uvařit do hotelu. Skamarádili
jsme se s recepční a pustila nás do kuchyně. Ptala se, co si na těstoviny dáváme,
jestli med|? Když jsme jí ukázali tu omáčku, tak jí to přišlo divné. Asi jako
nám ten med. Evropský styl stravování je jim cizí.
V Ghaně
je úřední jazyk angličtina, takže předpokládám, že domluva není problém?
Ano, ale mají své různé dialekty,
je jich až 50. Nejrozšířenější je TWÍ, což je směsice opilé angličtiny,
afrikánštiny, možná trošku francouzštiny. Ve větších městech se člověk domluví.
Ve vesnicích se anglicky mluví jen ve školách, takže kdo nechodí do školy,
anglicky neumí.
Jak
je to tam vlastně se školní docházkou? U nás se hodně mluví o adopcích na
dálku, kdy člověk přispěje dětem na vzdělání.
Do školy chodí ten, jehož rodiče
si mohou dovolit pořídit mu uniformu a pomůcky, to je jakási vstupenka. Pak
jsou soukromé školy se školným, ale to je pro bohatší.
Vesnická škola, která patří k těm "lepším" a radost dětí z omalovánek co jsme ji daly. |
Vesnická škola, která patří k těm "lepším" a radost dětí z omalovánek co jsme ji dali. |
Je
tam tedy na první pohled vidět chudoba, nebo si toho všimneš až po delší době?
Ta chudoba tě praští do očí při
příletu. Oprýskané budovy, ne moc čisté. Zastavíš na křižovatce a přijde ti tam
malé dítě žebrat, což je šok, když je člověk vidí v těch vedrech, jak
stojí na křižovatce a žebrají. Tady není nelegální posílat děti žebrat, jako
třeba na Kubě, takže to člověk vidí často. Přímo v centru Accry je pak největší
slum v Africe.
Je
možnost ten slum navštívit?
Ne, to vůbec, tam se neodváží ani
policie.
Jaké
je náboženské rozložení Ghany?
Sever je muslimský a jih je
křesťanský. Uprostřed Accry, která je křesťanská je právě ten slum, na proti němuž
je obrovská mešita, protože ten slum je muslimský. Ale žádné konflikty tam nejsou.
Údajně Američané nějak tajně operují na severu, protože je to blízko Burkina
Faso a Mali, tak aby tam nebyly nějaké problémy. Viděli jsme třeba obrněné UN
tanky, ale ty směřovala hlavně to Burkiny a do Mali.
Když
se vrátíme k tomu cestování, co se ti za ten měsíc líbilo nejvíc?
Úžasná je ta Canopy walk
v korunách stromů. V parku Malo jsem poprvé viděla volně
v přírodě slony. Na severu je vesnice Paga a tam je tzv. crocodile pond,
kde si můžeš sednout na živého krokodýla. Ty sedíš na krokodýlovi a chovatel mu
před obličejem mává kuřetem, aby si všímal toho a ne tebe. Byl to obrovský
zážitek. Potom je tam město Cape Coast, kde je největší otrokářská pevnost,odkud se posílali otroci z Afriky do Ameriky. Ohromně to na mě zapůsobilo,
je to velmi silné místo. Člověk si nedovede představit, jak to tam tenkrát
muselo vypadat. Je to obrovská bílá pevnost se spoustou podzemních cel. Já jsem
tam zrovna zkolabovala, protože jsem měla zažívací problémy a moc jsem nejedla.
Takže já bych jako otrok moc dlouho nevydržela.
Viděli jsme i místnosti, kde byly
oddělené ženy od mužů. Menstruace, nemenstruace, průjem, neprůjem, nechali je
tam, bez ničeho. Bité, znásilňované. Když otěhotněly, mohly se dostat do
vyšších pater, kde bydlely s otrokáři do 6 let věku dítěte. Pak jim děti
odebrali a zavřeli je zpátky do podzemí.
Black Star Square aneb brána svobody. Postavena po dekolonizaci Ghany a vedle je stadion kde se bude odehrávat fotbalové MS. |
Mauzoleum prvního prezidenta Ghany. Byl to pro ně a stále je asi jako Václav Havel pro nás. |
Canopy walk by úžasnej zážitek, ale pro někoho kdo trpí závratěma to není ta pravá zábava Je to vysoko a poměrně hodně se to kýve. |
Toto je baobab. |
Pohled z okna na prezidentský palác. |
Sloni v NP Mole. |
Skupinkovka s krokodýlem |
Pláž v Accře, za měsíc jsme pláž stihli 3x. |
Byli
tam i místní, nebo se o to zajímají spíš turisti?
Hlavně turisti. Tohle není ta část
ghanské historie, na kterou by byli pyšní, berou to stále jako velké ublížení a
ty víš, že jsi ten bílej člověk, který jim tohle udělal a ta zášť tam možná stále
trošku je.
Máš
pocit, že tenhle argument – ublížení v historii – někdy využívají nebo
zneužívají?
Ne, to si nemyslím, nikdy jsem si
toho nevšimla. Je možné, že proto tam třeba ta mentalita taková je. Že si
říkají, že bílí nám v minulosti tohle udělali, tak teď ať se o nás
starají. Ale napřímo, že by mi to někdo řekl, to ne.
Je
to rozvojová země a o pomoci se hodně mluví. Co si myslíš, že by tam mohlo
fungovat, jak jim pomoci?
Tam je obrovský problém s tou
mentalitou. Oni nechtějí, jsou spokojení tak, jak jsou. Když jim přijdeš něco
vybudovat, je to pro ně strašná práce to dělat po našem, tak to stále dělají po
svém a to pak nefunguje. Naše fakulta jim ukázala jak vyvrtat vodu ze země, aby
nemuseli chodit 5 hodin denně pro vodu. Všechno půl roku fungovalo, tak naši
odjeli. Pak se po nějaké době vrátili....a nikdo vodu nevrtal, všichni opět chodili
pro vodu 5 hodin daleko.
Jsou
tedy peníze a materiální pomoc, který tam západ posílá, k něčemu? Má to smysl?
Určitě má smysl třeba právě
projekt adopce na dálku. Do těch dětí a mladé generace má smysl investovat, aby
se do budoucna někam posunuly. Tím ale moje iluze pro pomoc Africe končí. Mám
pocit, že si té pomoci moc neváží a nemají k tomu žádnou pokoru. Jsou i
projekty třeba kup kozu/krávu africké vesnici. Naše fakulta dovezla krávu,
která putovala po vesnicích, aby porodila telátka a dávala mléko. Všechno opět
fungovalo, po půl roce se zástupci z fakulty vrátili a kráva nikde. Snědli
ji, protože prý měli hlad. Nemyslí moc dopředu. Mohli takhle dlouhodobě
fungovat, ale radši se jednou najedli.
Já
teď budu aplikovat „podle sebe soudím tebe“, ale nedostaví se nějaká frustrace?
Měla bych pocit, že tam jedu a co tam dělám, je vlastně zbytečné.
Já jsem se s tím setkala a
s tou frustrací jsem se vyrovnávala a vyrovnávám vlastně do teďka.
Zjistíš, že jim nepomůžeš, že je to začarovaný kruh. Chtějí si to dělat po
svém. Vyslechnou tě, odkývají ti to a pak si myslí, ať je necháš být a jdeš si
zpátky do Evropy, oni si to budou dělat stejně po svém.
Chtěla
by ses tam vrátit?
Moc ráda. Klidně bych se tam
dočasně odstěhovala, skrz práci třeba pro UN nebo nějakou neziskovku. Jakmile jednou
poznáš Afriku, je to návykové. Je to chaos, ale já jsem člověk, co ten chaos
potřebuje. I za ten měsíc jsem si na ten chaos zvykla a návrat do uspěchaného
Česka bych pro mě další šok.
Co
ti to přineslo? Změní tě i ten měsíc?
Určitě, dost mě to zocelilo.
Mnohem míň se rozčiluju a neřeším tolik maličkosti. A vážím si, že si můžu
napustit doma vanuJ Tam
se tři dny nekoupeš, spíš na zemi, lezou po tobě švábi...ale hraješ si
s veselými dětmi, pleteš jim copánky, holka se rozbrečí, když ji
obejmeš.... jsou to silné momenty. Když jsem se vrátila, ještě dva měsíce jsem
nic moc neřešila a byla duchem v Africe.
Kdybych
tam chtěla jet na vlastní pěst, je to reálné nebo je lepší mít průvodce?
Na vlastní pěst to jde, já bych
se tam nebála. Je to stabilní země, nejsou tam žádný konflikty. Jsou tam
hotely, i když šíleně předražené. Za týden v hotelu si účtují i 100 000
Kč. Jestli je někdo finančně za vodou, ať vyrazíJ Je to samozřejmě vhodnější pro
někoho, kdo byl dál než v Řecku v resortu. Musíš umět smlouvat a rázně říct ne, když se
na tebe vrhnout. Fungují tam normálně i kreditky, dá se platit kartou, jsou tam
bankomaty, internet.
Takže
normální, i když rozvojová země?
V Ghaně chybí střední
vrstva. Buď je tam hodně chudá vrstva, co nemá nic, nebo hodně bohatá vrstva,
co jezdí v Mercedesech a v Bentely.
Slaví narozeniny v Praze a vypraví pro ně soukromé letadlo. Za
bohatého je považován ten, kdo si může dovolit zaplatit dětem univerzitu.
Bohatí většinou zbohatli na
diamantech a na zlatě. Samuel nám říkal, že ještě třicet let zpátky, když
člověk hrábnul ve vesnici do země, vytáhl zlato a diamanty. Hodně tam se zlatem
obchodují a nově se rozmáhá ropa. Pak funguje zemědělství a dřevo.
A
co známé Ghanské kakao?
Oni ty boby vypěstují, ale pošlou
je na zpracování do Indie a pak se to vrátí jako produkt s přidanou
hodnotou. Sehnat cokoli „MADE IN GHANA“ je obrovský problém, protože když jsme
koukali na etikety, všechno je z JAR nebo z Tanzanie. Celkově si
myslím, že má Ghana problém s ochranou vlastního trhu, protože spoustu
věcí vypěstují, ale pak to radši pošlou do Emirátů a za dvakrát tolik si to
nechají dovézt zpracované zpátky – kakao, čokoláda, kafe...
Takhle roste kakao, jakmile dozraje tak je slupka žlutá. Existují i jiné druhy, kdy je slupka fialová. |
Pózička s kakaem:-) |
Znají
Českou republiku?
Překvapivě znají, protože nás
jednou porazili ve fotbale. V národním parku nám průvodci vykládali jména
Petr Čech, Milan Baroš, Nedvěd.....ale
samozřejmě podrobnosti o nás nevědí. Za
to v Amsterdamu na letišti se mě paní v obchodě ptala odkud jsem,
řekla jsem jí Czech Republic a ptala se mě, kde to je.
Na
závěr se tě zeptám, čemu by ses chtěla do budoucna věnovat? Máš pocit, že tě ta
zkušenost ovlivnila v tom, co chceš dělat?
Určitě mě to nakoplo k touze
po cestování. Poznat co nejvíc můžu. Mám k tomu i podněty v rodině, mamky
přítel se tím živí (A já mu to závidím, poznámka autorky!:D). Možná
ne nutně rozvojové země, chtěla bych teď do Emirates, na rok, na dva tam cestovat.
Pracovně bych pak chtěla směřovat do UN nebo nějakých neziskovek, ale já moc
neplánuji, nevím ani, co budu mít zítra k oběduJ
Pokud máte k Verče nějaké otázky, neváhejte se zeptat rovnou v komentářích ona Vám odpoví napřímo tam:-)
Mějte se krásně!
K.